Na počátku šedesátých let minulého století přijal Miloslav Houska, po operaci páteře, částečný invalidní důchod a byl nucen opustit fyzicky náročnou práci v AZNP, jak se i tenkrát říkalo ve „škodovce“. V té době je boleslavský tenis na Štěpánce jedním z oddílů TJ Autoškoda, byl tedy přímo spojen s AZNP. Hledal se správce areálu a byl přijat, resp. přeložen na méně náročnou a také méně placenou práci M. Houska. Začíná nejkrásnější a nejúspěšnější období boleslavského tenisu v poválečném období. Trvá až do předčasného skonu správce M. Housky v roce 1991, tedy mnoho let.
Hraje se na šesti kurtech u Klenice. Tenistům slouží stará dřevěná šatna a klubovna s kioskem, které se říká „kameňák.“ Tenis si pomalu vydobývá své místo na slunci. Tenisté na Štěpánce tvoří různorodou, pozoruhodnou společnost, která zcela fascinuje vnímavou dětskou duši syna pana správce Housky. Hádáte správně. Byl to budoucí zakladatel našeho klubu, Pavel Houska. Níže pár jeho vzpomínek.
V pohádkově nádherném prostředí Havlíčkových sadů (park Štěpánka) bylo možno denně vidět a slyšet postavy jako vytvořené pány Nerudou, Vančurou, Čapkem, Otou Pavlem. Všechny jsem je měl rád. Tvořili spolu zvláštní ostrůvek, na kterém se ještě dalo pobývat, sportovat a besedovat, jakoby v přítmí plynových lamp Starého města, Husovky, Smetanky, Výstaviště, Železné ulice, atd. Z malebného vyprávění úctyhodných pamětníků se mi, jako zázrakem, otevíral už zapovězený svět prvorepublikové elity Ml. Boleslavi. Vysocí úředníci, živnostníci, majitelé, továrníci, důstojníci, velkoobchodníci, poslanci, vzdělanci, profesoři, bankéři, právníci, lékaři, umělci, hoteliéři, restauratéři, hostinští. Lidé hrdí na svoji minulost, hrdí na svá postavení, na to, co v životě dokázali. Jediné co jim doba, věk a mnohdy zdravotní stav umožňoval, byly vzpomínky na lepší dobu, na dřívější úspěchy. A ještě něco! Stylové, gentlemanské singly, krásné a okouzlující konverzační čtyřhry, mnohdy i smíšené. Ano, tenis a jeho jedinečný duch, bylo to, co jim nikdo nemohl vzít.
Bylo tam však možno pozorovat i postavy ze zcela jiného soudku. Přicházelo stále více a více „normálních“ lidí, kteří žili život té doby. Byli to úředníci, technici, prodavači, řidiči, řemeslníci, dělníci z fabrik, především ze Škodovky, a jejich děti. Tito lidé nežili ze vzpomínek a v chatrných tělech stařečků. Byla to nová vlna mladých mužů a žen, kteří se už nebáli „buržoazní“ zábavy. Tito lidé měli před sebou celý život, měli perspektivu. Trénovali, účastnili se soutěží, vítězili. Především však utíkali před obyčejným světem. Tenisový svět byl jiný. „Tady si váží tvého vítězství nad soupeřem, tady obdivují tvé dělové podání, možná se ho i trochu bojí, tady ti pochválí obtížný bekhendový prohoz po lajně a navíc jsou ochotni o těch příjemných věcech hovořit i před ostatními u večerního stolu. Tady jsi opravdu šťastný.“
Tak plynul čas. Naučil jsem se všechny práce spojené s údržbou kurtů ještě jako dítě. Vzpomínám, jak jsem sledoval práci kolegy mého otce, starého pána Sibery. Jak jsem se vyptával a zajímal o nové věci. Vzpomínám, jak mě táta učil vyplétat staré dřevěné rakety, jak mě pan Šanda naučil nastavovací uzlík na krátkou strunu za to, že jsem jejich mariášnický spolek (on, táta, pan poslanec Š., pan notář V., pan primář B., pan architekt J., a další) obsluhoval v „kameňáku“ o něco déle.
K mým vzpomínkám patří také moji vrstevníci, tenisoví kamarádi. V srdci chovám mnoho zážitků ze zápasů, turnajů a přeborů. Nezapomenu na velké povodně, když se z malé říčky, Štěpánkou protéká kolem kurtů Klenice, stal veletok a celé údolí bylo pod vodou. Kolik jen bělic, řízků, okounů, kaprů, štik a úhořů jsme z Klenice vytáhli na pytlačku, do síťovky i do oka. Jaká romantika, okusovat „rybí prut,“ opečený večer na ohni. Báječná léta bezstarostných kluků a holek. Báječná základna u správce kurtů, u mého táty.
Léta ubíhala. V nové době kde kdo přemýšlel, jak naložit se svobodou po devětaosmdesátém. Mohlo se podnikat, vše začínalo od počátku. Z malého správcova synka byl učitel s manželkou Věrou a synem Jakubem, jehož „poslední učitelská štace“ byla škola na zámku v Kosmonosech. Nic ve mně nezanechalo větší motivaci pro tak zásadní změnu v mém životě i v životě mé rodiny, jako můj dětský tenisový svět. Nebylo to hned, ale za nějaký čas jsem požádal Městský úřad Kosmonosy o pronájem pozemku na koupališti. V té době starostoval pan Šíl, tajemník Karel Hoffmann měl věc na starosti a po nějakém čase byla má žádost zastupitelstvem schválena. V létě roku 1998 tak vznikl Tenisový klub Kosmonosy, jako živnost, pod obchodním jménem Mgr. Pavel Houska, a začíná se psát druhý díl tenisové historie naší rodiny.
Na podzim téhož roku byly ve spolupráci s firmou Sibera dokončeny kurty 1 a 2, ale zatím jsme je zkoušeli jenom my, rodina. Skutečná první sezóna začala na jaře roku 1999 a přestože byly podmínky více než skromné, byla velmi úspěšná. Stali jsme se prvním soukromým veřejným tenisovým klubem v širokém okolí, možná i dále, stanovili jsme hrací řád, cenu 1 500 Kč jako roční poplatek pro člena, pro nečleny 100 Kč za hodinu hry, a rozjeli jsme s prvními zájemci činnost klubu. Už v prvním roce se přihlásilo 36 členů, kteří se pohodlně vešli na nové dva kurty. Zázemím jim byla stará stavební buňka a vyřazený vojenský stan.
V současnosti hrajeme na čtyřech antukových dvorcích, máme klubovnu s občerstvením, šatny pro muže i ženy se sprchami a nezbytným hygienickým vybavením. Před klubovnou jsme zřídili skromnou terasu a travnatou plochu se stolky a slunečníky. Zhruba padesátka stálých členů tvoří dobrou tenisovou partu a rádi u nás tráví část svého volného času.
